Marie Terezie

14. dubna 2010 v 8:29 |  Habsburkové
Marie Terezie (1717 - 1780)

Marie Terezie byla v českých lidových pramenech často označována za naši královnu. Do paměti českého národa se zapsala daleko hlouběji než ostatní habsburští panovníci, s výjimkou Rudolfa II. a Ferdinanda II.
Narodila se 13. května 1717 císaři Karlu VI. A jeho ženě Alžbětě Kristině v Hofburgu. Rodiče vůbec nepočítali s budoucí slávou své dcery, a tak neprošla žádným formálním státnickým vzděláním. Dívka měla temperament a zdravý, praktický rozum. Jezuité ji vyučovali dějepisu, literatuře, španělštině, italštině, francouzštině, latině. Milovala divadlo a tanec. A také lotrinského korunního prince Františka Štěpána, se kterým se poprvé setkala ještě jako dítě v roce 1723. Byl mezi nimi věkový rozdíl devíti let. Svatbu měli 12. února 1736. Už 5. února 1737 se jim narodila první dcera Marie Alžběta. Z jejich manželství nakonec vzešlo 16 dětí, z nichž 12 se dožilo dospělého věku a čtyři z nich byli chlapci. Marie Terezie byla v počátku svého panování neustále těhotná. Prožívala intenzívně manželské štěstí. Trvala na společné ložnici, což bylo v panovnických kruzích neobvyklé.
20. října Karel VI. nečekaně zemřel. Marii Terezii bylo tehdy třiadvacet let. Zažila už narození tří dětí a úmrtí dvou a očekávala právě další porod (syn, pozdější Josef II., se narodil v březnu 1741). Mírně po svých četných porodech ztloustla, zdobily ji krásné bílé zuby a pěkné světlé vlasy. Zdravím a energií jen kypěla. Podle pragmatické sankce z roku 1713 bylo sice stanoveno nástupnické právo i po ženské linii, ale na západě a na severu se okamžitě přihlásili se svými fiktivními nároky na habsburské dědictví nenasytní sousedé: kurfiřti saský a bavorský a pruský král Fridrich II.
Právě ten byl nejvíc nebezpečný. A konflikt nakonec vypukl koncem roku 1740 jako válka o země Koruny české. V prosinci 1740 vpadlo pruské vojsko do Slezska. Spojené francouzsko-bavorské oddíly obsadily zase Horní Rakousy a v listopadu 1741 Prahu. Tři čtvrtiny zemí Koruny české padly do rukou nepřátel. Tehdy se prokázaly státnické schopnosti ohrožené panovnice. Ve svém boji využila ženských zbraní. Hned po své korunovaci na uherskou královnu 25. června 1741 předstoupila před shromážděné uherské stavy a chtěla se svěřit pod ochranu uherských magnátů. Přitom prý držela v náručí malého Josefa. Mělo to údajně ohromující dopad. Kavalíři tasili kordy a vzkřikli: ,,Nechť zemřeme pro svou královnu Marii Terezii!" Uherská pomoc jí nakonec umožnila dobýt první vítězství. Válečné vyčerpání vedlo k tomu, že se znepřátelené strany dohodly - v roce 1748 Prusko získalo část Slezska a Kladska, Sasové nic. A Marie Terezie se nechala korunovat v Praze v květnu 1743 na českou královnu.
Nyní si mohla uvolnit ruce k reformám. Bylo jich dost. Například fiskální reforma z května 1748, v jejímž rámci byl pořízen soupis zdaněné poddanské půdy, v roce 1757 byl rozšířen a zdanil i šlechtu. Vznikl nový poštovní řád, modernizovala se krajská správa, vznikla vojenská reforma, upravila se struktura robotních povinností, reformovalo se zdravotnictví a školství a podporovala domácké práce. Zrušením české kanceláře a vznikem nového útvaru vytvořila základ rakousko-uherského dualismu a mnozí Češi tento akt právem považovali za konec ústavní existence českého státu.
Vedle své politické činnosti se činorodá panovnice nepřestávala starat o rodinu. Jako matka byla rázná i něžná a snažila se být co nejčastěji s dětmi. Přísná byla hlavně na Josefa, který byl rozpustilý, a matka ho chtěla ukáznit. Sledovala nejen učení dětí, ale i jejich chování a snažila se je usměrňovat ještě i v dospělém věku.
Už po uzavření míru s Pruskem Marie Terezie tušila, že není všem špatným dnům konec. Mír opět rozdrtila tzv. sedmiletá válka. V roce 1756 vtrhl Fridrich II. do Slezska. Chtěl získat ztracené části Slezska i s Kladskem. Přes četná vítězství habsburských armád skončila v únoru 1763 mírovou smlouvou, v níž Marie Terezie definitivně rezignovala na Slezsko. Spolu s Kladskem byly ztraceny.
Druhá vlna tereziánských reforem se týkala především školství, soudnictví a náboženství. Marie Terezie, které v roce 1765 zemřel milovaný manžel a ona od té doby nosila jen vdovské černé šaty, se nyní intenzívněji věnovala dobročinným účelům a dětem. Na Pražském hradě založila ústav šlechtičen nesoucí její jméno. Věnovala se také přestavbě celého Pražského hradu.
Dynastické sňatky jejích dětí jí vynesly titul tchýně Evropy. Zemřela 28. listopadu 1780 - nachladila se a její plíce prakticky přestaly fungovat. Po pohřbu 3. prosince byla uložena v císařské hrobce u kapucínů ve Vídni po boku svého manžela.


Pokud se Vám článek líbil, tak můžete přispět libovolnou částkou na provoz a rozvoj moji stránky, na kterou budu postupně přidávat další zajímavosti z historie domácí i světové.


Zlatá bula sicilská

22. ledna 2010 v 9:57 |  Přemyslovci
Zlatá bula sicilská (26. září 1212)

V povědomí české veřejnosti je Zlatá bula sicilská zapsána jako důležitý státoprávní dokument zaručující navždy dědičnost českého královského titulu a následnictví nejstaršího syna. To je však představa nepřesná, zjednodušená a částečně naprosto nepravdivá.
V překladu Zlaté buly o právu prvorozenství, čili následnictví nejstaršího syna, není ani slovo. Teoreticky tak u nás stále zůstával v platnosti stařešinský řád Břetislava I. z roku 1055, který dával právo vládnout nejstaršímu žijícímu členu rodu Přemyslovců (tedy nikoliv nutně přímému potomku předchozího knížete).
Jediná důležitá věta týkající se dědičnosti a následnictví českého královského trůnu, je ve Zlaté bule sicilské takto: ,,Chtějíce, aby kdokoli od nich (české šlechty) bude zvolen králem, k nám (císaři Fridrichovi II.) nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal."
Co tedy tato formulace znamená? Právo volit knížete měli čeští velmožové od nepaměti a Zlatá bula sicilská jim ho pouze potvrdila. Jediná změna, která v systému nástupnictví nastala, byla v pojmenování českého knížete, který se měl od této chvíle nazývat králem a nosit královskou korunu. V praxi tak získal svým způsobem výjimečné postavení mezi říšskými knížaty, ale na jeho privilegiích ani suverenitě se nic zásadního neměnilo. Zůstal podřízen římskému králi či císaři a účastnil se říšských sněmů po boku ostatních knížat.
Přemysl Otakar I. měl jistě před očima neblahý příklad svých dvou předchůdců Vratislava II. a Vladislava II., kteří získali v letech 1085 a 1158 královskou korunu, ale jejich následníci už ji neměli. Ne že by tu byla nevůle císařů korunovat česká knížata i nadále, ale česká šlechta si to tehdy nepřála! Vratislav II. i Vladislav II. totiž přijali korunu pouze z rukou císaře. Šlechta dostala strach, že by při zachování královské důstojnosti mohlo být jejich volební právo pro příště opomenuto, a proto záměrně bránila v přijetí královské koruny dalším knížatům. Navíc po smrti obou prvních českých králů byla politická situace v Čechách a na Moravě dost napjatá. O knížecí stolec probíhali líté boje, takže nikdo neměl sílu ucházet se o královskou korunu.
Tomu všemu se chtěl vyhnout Přemysl Otakar, který získal královskou korunu pro sebe již roku 1198, a proto se snažil české šlechtice uspokojit právě listinou, jako byla Zlatá bula sicilská.
Přemysl Otakar I. byl člověk, který pro zajištění svých politických ambicí byl schopen udělat takřka cokoliv, na domácí i evropské politické scéně. Vládl zrovna v době, kdy se po smrti Jindřicha VI. roku 1197 otřásal říšský královský trůn a svádělo o něj boj několik kandidátů. Tento zápas byl velmi složitý a zdlouhavý, ale Přemysl Otakar I. se v něm uměl dobře zorientovat a častým přecházením na různé strany dokázal získal po sebe i české knížectví velmi výhodné postavení, jež se zúročilo v zisku a uznání královského titulu a mimo jiné také ve vydání Zlaté buly sicilské. Mnozí čeští historici, kteří Přemyslovo počínání dodnes obdivují, tomu říkají ,,obratné politické lavírování". Pojem ,,bezohledná osobní zištnost" ho však vystihuje stejně dobře.
Listina byla nazvána sicilská podle svého vydavatele (byla opatřena zlatou majestátní pečetí sicilského království), ale byla vydána 26. září roku 1212 ve švýcarském městě Basilej, kde právě v té době Fridrich se svým vojskem pobýval.
Význam Zlaté buly sicilské jako státoprávního dokumentu zajišťující české království na začátku 13. století bývá dnes dost přeceňován. Listina zajistila především samotného Přemysla a její obratná formulace dokázala upokojit českou šlechtu. Poté tedy Přemysl ještě potřeboval zajistit zvolení svého syna Václava budoucím králem a dál už Zlatou bulu na nic nepotřeboval. Zvolení Václava se podařilo dosáhnout na dobře zinscenovaném českém sněmu roku 1216, kdy Přemysl představil tehdy jedenáctiletého hocha jako jediného kandidáta - ostatní byli ve vyhnanství nebo jinak odstaveni. Podle dikce Zlaté buly nechal Přemysl volbu zavčas potvrdit Fridrichem II.
Poté byla Zlatá bula sicilská na devadesát let možná úplně zapomenuta. Zřejmě ležela v pražském hradním archivu, kde se na ni potupně prášilo. Ostatně Přemyslovci neměli žádný důvod, proč na ni upozorňovat - nebyla pro ně nijak výhodná. Na domácí scéně totiž během 13. století vykrystalizoval spor o podíl na moci mezi králem a šlechtou. Zatímco Přemyslovci pochopitelně toužili po centralizovaném pojetí, šlechta se chtěla na politických i jiných záležitostech země významně podílet a rozhodovat. Ale ani šlechtici Zlatou bulu tehdy v zásadě nepotřebovali, neboť v letech 1253, 1278 i 1305 zůstal totiž vždy jediný žijící Přemyslovec, takže volba by byla stejně jen formální záležitost.
Po vymření Přemyslovců si na ni sice čeští páni vzpomněli a vytáhli ji na světlo, aby připomněli římskému králi Albrechtovi Habsburskému svá práva. Ten však prohlásil, že Zlatou bulu uzná a potvrdí pouze tehdy, pokud bude českým králem zvolen jeho syn Rudolf. Tím udělal z volby podobnou frašku, jako byly ještě nedávno volby v komunistickém Československu. Zvráceně by se to dalo shrnout jako příkaz mocných: ,,Buď zvolíte toho, koho my vám navrhneme, nebo budete potrestáni!"
Nicméně Rudolf zvolen byl, ale už příštího roku 1307 nečekaně zemřel a na trůn se dostal Jindřich Korutanský podle dikce Zlaté buly. Albrecht Habsburský ho sice ve funkci nepotvrdil, ale už příštího roku 1308 byl zavražděn. Nový římský král Jindřich Lucemburský se projevil podobně jako jeho předchůdce. Uzná sice právo českých šlechticů na volbu, ale musí být zvolen někdo z jeho rodu. Volba padla na jeho mladého syna Jana Lucemburského, protože Jindřich Korutanský ztratil v Čechách zatím všechny příznivce. Tento stručný přehled několika královských voleb po sobě dobře ilustruje, jak jsou listiny důležité. Poslouží jako dobrá právní berlička, pokud se zrovna hodí mocným pánům do plánů. Když se nehodí, může být opomenuta a rozhoduje se podle vojenské síly a politické moci.
Na druhou stranu tím význam Zlaté buly nemůžeme snižovat. Je bezpochyby pravda, že díky zaručení volebních práv reprezentantům českého státu vedle osoby krále či knížete, patří k důležitým dokumentům, a podílí se bezpochyby na vytváření české státnosti v průběhu dějin. Sám Karel IV. ostatně při svém panování považoval za důležité právě Zlatou bulu sicilskou z pozice římského císaře potvrdit. I v dalších kritických chvílích v českých dějinách (1419, 1457, 1526, 1618) byla v modifikované formě použita a český sněm i díky ní mohl volit českého krále.
 


Jan Lucemburský a jeho rodina

29. srpna 2007 v 14:32 |  Lucemburkové
Novým římským králem byl dne 27.11.1308 překvapivě zvolen vládce lucemburského vévodství Jindřich IV. Následující rok byl v Čechách korunován jako Jindřich VII.
Narodil se asi v rozmezí let 1262-1276 jako syn vévody Jindřicha III. a Beatrice dˇAvernes ve Valenciennes. Stal se přívržencem francouzského krále, na jehož dvoře byl vychováván a posléze oženěn s jeho neteří Markétou Brabantskou v roce 1292.
Byl mistrem v politické taktice, velmi bystrý, liboval si ve skvělém vystupování. Jeho velká osobní ctižádostivost byla vhodně korigována bystrým úsudkem. Historici shodně označují Jindřicha VII. za jednu z nejvýtečnějších hlav korunovaných římskou korunou. Avšak vládl jen krátce. Při výpravě do Itálie, kde získal titul římského císaře ( 29.7.1312), byl ve Florencii zaskočen těžkou malárií a zemřel ve svých 50 letech dne 24.8.1313.
10. srpna 1296 se Jindřichu VII. narodil syn Jan. Chlapci, který nakonec zůstal jediným mužským potomkem, se dostalo pečlivé výchovy, která se z části uskutečnila také na pařížském dvoře. Jako syn římského krále významně vzrostl jeho společenský status.
Za neblahé vlády Jindřicha Korutanského se právě k Jindřichu VII. začaly obracet zraky Čechů o pomoc s nadějí, že se jeho syn stane dědicem Přemyslovců a obnovitelem silné panovnické moci v Českém království. Jindřich VII. chtěl nejprve určit nového českého panovníka z titulu římského krále. Nakonec však dal své slovo Elišce Přemyslovně, která se měla stát českou královnou sňatkem s jeho synem Janem. Svatba 14letého Jana s 18letou Eliškou byla dohodnuta a v zemi zavládla slavnostní nálada. Dne 1.9.1310 byli snoubenci oddáni. A tak získalo české království Jana Lucemburského, v pořadí již desátého českého krále.
Jan Lucemburský měl ještě dvě sestry; Marii - budoucí královnu francouzskou a manželku francouzského krále Karla IV., na jejímž dvoře byl později vychován i syn Jana Lucemburského Václav. Ten zde po strýci přijal jméno Karel IV. Toto jméno používal až do své smrti. Druhá sestra Beatrix byla provdána za uherského krále Karla Roberta.

Nástupci Přemyslovců

27. srpna 2007 v 16:58 |  Lucemburkové
Zavražděním Václava III. v roce 1306 v Olomouci vymřela dynastie Přemyslovců po meči. K volbě nového krále byl ihned svolán do Prahy všeobecný sněm, který měl rozhodnout výběr kandidáta i způsob volby. K úvahu připadali manžel nejstarší sestry zemřelého krále Jindřich Korutanský a vévoda rakouský Rudolf, syn úřadujícího římského krále Albrechta a sestry zavražděného krále, kněžny z rodu Přemyslovců. Nebyl vybrán nikdo, jelikož se nedohodl římský král s českými stavy, kteří měli též právo volit svého panovníka podle vlastní vůle.
Na druhém sněmu byl pomocí stoupenců krále Albrechta zvolen českým králem jeho syn Rudolf Habsburský, a to s podmínkou, že se ožení s některou přemyslovskou kněžnou. Svobodné byly Eliška a Markéta, byly zde však ještě dvě královny vdovy: Eliška Rejčka Polská, vdova po králi Václavu II., a Viola Těšínská, vdova po králi Václavu III.
Nový král Rudolf I. si vybral za manželku Elišku Rejčku. Již následujícího roku však musel táhnout do boje proti vzpurným městům a ve vojenském táboře u Horažďovic zemřel ve svých 26 letech dne 4.7.1307 na následky úplavice. Zemřel bez dědice. Po bouřlivých i krvavých jednáních mezi přívrženci Jindřicha Korutanského a propagátory Habsburků byl 15.8.1307 zvolen českým králem Jindřich Korutanský, v pořadí 9. český král.
Jindřich Korutanský se po volbě navrátil s královnou Annou do Čech, neboť uprchl po zvolení Rudolfa Habsburského za českého krále. Římský král Albrecht se však nechtěl smířit s porážkou a snažil se prosadit dědičné právo moci pro některého ze svých synů. Dne 1.5.1308 byl úkladně zavražděn ve Švýcarsku.
Od Albrechtovy smrti měl král Jindřich Korutanský zajištěnu klidnou vládu. Nebyl však dobrým panovníkem. Byl slabý, málo energický a průměrného ducha. Jeho vláda nesplnila představy, které si veřejnost s ním spojovala. Neutěšená situace v zemi byla nakonec důvodem jeho sesazení z českého trůnu. Čeští stavové i větší část duchovenstva a měšťanstva začali jednat o získání nového panovníka. Návrhy směřovaly do Rakous, do Polska a především do Lucemburska.

Další články


Kam dál